Jdi na obsah Jdi na menu
 


Přílet a první rozkoukání

6. 9. 2008

Přiletěli jsme z Londýna do Entebbe 18. 8. 2008 v 8 hodin ráno. ObrazekDoufejme, že nám osmičky přinesou štěstí :-) Po vízových formalitách jsme vyzvedli zavazadla a opustili letištní halu. V tu ránu se na nás vrhla hromada černochů – taxikářů, že nás zavezou kamkoli si budeme přát – jak jinak! Začali jsme tedy smlouvat, poučeni, že ceny pro mzungus jsou všude nadsazené. Nakonec v rámci našeho rozpočtu jsme se rozhodli domluvit odvoz pouze do centra Entebbe o od tam se dále přepravit MHD. Což však znamenalo nasoukat se s veškerou bagáží do matatu (minibus taxi ) a vyrazit společně s minimálně 15 černochy vstříc Kampale, kde jsme si prošli prvním kulturním šokem.

Vysoukali jsme se z matatu v old taxi parku, což je nejrušnější centrum Kampaly obklopeni Obrazekmraky uganďanů, motorek, aut, autobusů, matatů, zvířat a všeho možného i nemožného.Zmateně jsme se tedy začali probírat tím vším, samozřejmě se to nemohlo obejít bez pozornosti všek kolem. Snažíme se však zachovat chladné hlavy a předstírat, že víme, kam jdeme. Přitom však jdeme ulicí kamsi prostě do kopce, se staženými zadky nemajíc ani tucha, kam jdeme a co děláme. A tuším, že moc důvěryhodně při tom nevypadáme. Značení ulic tu prostě neexistuje a tak jsme se rozhodli pro rázný úprk. Mávli jsme na nejbližší boda boda a nechali se s báglama odvézt do Backpackers hostelu doporučeného průvodcem Lonely Planet. 

Náš drahocený stan od Colemana jsme bohužel nenašli, zmizel z batohu už na letišti a tak jsme si museli pronajmout pokoj, což byla o něco dražší, ale stále finančně přijatelná volba. Jakmile jsme se trochu otřepali, zjistili jsme, že jsme se najednou ocitli na bělošském ostrůvku uprostřed černé Afriky, tam, kde se střetávají všichni studenti, dobrodruhové a turisté, zejména z Anglie a USA, sdílejí zážitky z cest a předhánějí se, kdo kde byl, co kdo viděl a zažil. Člověk se tu dozví spoustu informací, hlavně však z pohledu typického turisty. 

ObrazekPozději jsme zjistili, že v Ugandě a pravděpodobně i v celé Africe je podobných mzungu ostrůvků více. Jsou to prostě všechna ta místa doporučenými celosvětovými průvodci jako je LP a kde se jako cestovatel cítíte tak trochu sebejistěji, prostě více “mezi svýma”. Nicméně i přesto jsme spíše toužili po tom, nejdříve poznat Ugandu jako takovou, jak to tu chodí a více proniknout do života uganďanů a jejich kultury. Jak jsem se již zmínila v předešlém příspěvku, pokoušeli jsme se najít kontakt na nějakou lokální nevládní organizaci, kterou bychom mohli v Africe navštívit a díky tomu zároveň poznat blíže místní lidi a alespoň trochu se zapojit do nějaké dobročinné a dobrovolné iniciativy.

Rozhodli jsme se tedy spojit se Samem co nejdříve...

Sama a sirotčinec Dorcas children home jsme objevili na internetu již před naším odletem, a tak jsme mu jednoduše poslali krátký e-mail. Ihned zareagoval, že budeme u něj vítaní hosté, že nás dokonce i rád někde vyzvedne a dopraví do Dorcas. Tak vstřícnou reakci jsme vážně nečekali. 

Obrazek

Ihned tedy na druhý den ráno nás Jimmy - jeden z jeho pracovníků vyzvedl autem a odvezl na místo na kraj Kampaly. Zážitek byl ihned po výstupu z auta silný. Přiběhla k nám hromada malých černoušků a všichni nás postupně vítali, objímali a tahali za ruce. Dva z nich okamžitě popadli naše nehorázně těžké batohy a přes náš odpor a rozpaky už je táhli pryč k nám na pokojík. Sam k nám přišel, přivítal nás a seznámil nás postupně se všemi dětma, návštěvníky a pracujícími...

 

Náhledy fotografií ze složky Kampala

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář