CESTA KOLEM SVĚTA

Po 14 denním pobytu v Kampale jsme se rozhodli vyrazit po přírodních krásách Ugandy.
První 3 dny nás Sam s jedním z jeho pracovníků vzal do vesničky Kanungu ležící v horách na západě Ugandy.

Už samotná cesta stojí za zmínku. Jak jsme se vzdalovali od Kampaly, povrch silnice se zhoršoval přímo úměrně se zlepšující se okolní přírodou.

Běžně se tu jezdí vlevo. Ale jakmile najedete na cestu horší kvality, což tu není vyjímkou, v tu ránu všichni řidiči začnou jezdit podle svého - v pravo, vlevo, uprostřed, neb díry a výmoly se musí objíždět, a tak to celkově působí dojmem rallye, kdy máte k dispozici celou plochu silnice vy i protijedoucí vozidla s tím, že tu platí všude pravidlo silnějšího. Kdo je větší a víc troubí, má přednost.

Dalším nevyhnutelným a důležitým postřehem při cestování po ugandských komunikacích byl pro mě místní styl občerstvování. V Čechách se prostě zajede pro bagetu na benzinu, nebo na hotovku do restaurace. Tady to funguje mnohem pohodlněji a rychleji. Jakmile tu totiž zastavíte nebo i přibrzdíte v jakékoli vesnici, jíž projíždíte, hned se na vás navalí hromada černochů, kteří se Vám snaží prodat různé pochutiny. A tak aniž byste museli vylézt z auta, nakoupíte tu z okénka veškeré občerstvení-grilované maso či banány, palačinky, sušenky, chapati a drinky. A tak s extrémně levným grilovaným kuřetem na špejli, které jsem zakusovali banánem a spláchli zakoupenou Colou, jsme si pochvalovali, jak to tady mají dobře zařízené.

To jsme však ještě netušili, co nás čeká  za cestu, hlavně posledních 50 km. Po 8 hodinové únavné rallye Kampala-Kanungu, nám Sam náhle řekl:„tak a tady končí normální civilizace, resp.infrastruktura“.  Najednou jsme se ocitli na prašné až blátivé cestě plné kamení a příšerných výmolů. Jeli jsme po horách a hřebenech hor místama, které si dokážu maximálně představit jako vhodné pro horské kolo, nikoli pro osobní auto. Výsledná panoramata však byla opravdu ohromující. Výhled na Rwandu, Národní park Queen Elizabeth, Kongo s pohořím Rwenzori   mohutně se tyčící v oblacích na západě a mezitím Bwindi Impenetrable Forest (neproniknutelný prales) – domov ohrožených horských goril.

Po příjezdu do Kanungu nás Sam seznámil s místníma dětma, personálem a učiteli základní školy, kteří rovněž spadají pod Dorcas Home a Samův projekt. Děti v Kanungu jsou o poznání tišší a stydlivější. Rozpačitě po nás chvíli koukali než se odvážili přistoupit blíže.

Na vesničce a celém distriktu Kanungu je kouzelné to, že není v žádném průvodci, a tak jsme tu byli jedinní běloši v místě „nedotknutém“ turismem, obklopeni panenskou přírodou. Nikdo se nás tu nesnažil natáhnout, naopak všude jsme byli upřímně a srdečně vítáni. Ve většině domech tu nemají zavedenou elektřinu, a tak tu buď po večeři posedávají u svíček a petrolejových lamp, nebo jdou prostě spát již krátce po západu slunce kolem osmé hodiny večer. Pro nás to tu byla čistá romantika, uprostřed hor, kde i přes spoustu domů není v noci vidět téměř žádné světlo s oblohou jako vystřiženou z astronomické knihy – tolik hvězd jsme snad ještě nikde jinde neviděli. Pro nás jako návštěvníky to byl velmi pozitivní a nezapomenutelný moment. Pro místní obyvatelé tu však nepřítomnost elektřiny představuje obrovský problém. Znamená to, že se musejí obejít bez rádia, televize  nebo pevné telefonní linky, ale hlavně po západu slunce bez normálního světla.

 Samova škola je rovněž bez elektřiny, a tak žáci, kteří po té, co dokončí své každodenní povinnosti, chtějí studovat a plnit domácí úkoly, nemají k dispozici pořádné světlo. Při plápolající svíčce a padající únavě to vyžaduje opravdu obrovskou dávku odhodlání a vytrvalosti.  Proto jedním z nejaktuálnějších Samových projektů je v současné době zavedení elektřiny do školy a do ubytovny pro studenty v Kanungu. Bohužel Sam je kompletně závislý na sponzorech, a ti, kteří přispívají pravidelně, stále nepokrývají ani běžné měsíční výdaje na chod a obživu obou domovů a škol. A tak s Mikim zvažujeme, že bychom mu nějakým způsobem pomohli a uspořádali dobrovolnou  sbírku v našich zemích.                                                                     

V Kanungu jsme strávili 2 dny a 3 noci. Výhledy z Kanungu do nedalekého Národního parku Queen Elizabeth a Bwindi Impenetrable pralesa nás neponechaly v klidu. Nicméně pokud chcete jít na trek za horskýma gorilama, je potřeba udělat rezervaci i několik měsíců předem a zaplatit 425 USD. Národní park Queen Elizabeth je na tom lépe, ale stále je potřeba zaplatit za vstup do parku. Čekala nás však ještě dlouhá cesta, zejména máme v plánu safari v Tanzáni a Namibii, navíc naše rozpočty jsou poněkud utaženy.      Bosco  - učitel ze školy v Kanungu nám poradil, že i když nemáme na park peníze, přesto máme šanci zahlédnout nějaká zvířata a zažít něco jako "safari ze silnice".

A tak jsme na druhý den vyrazili už v 5,30 ráno na safari zdarma. Projížděli jsme po silnici kolem Queen Elizabeth již za východu slunce zhruba tak hodinu a nakonec jsme měli docela štěstí. Zahlédli jsme antilopy, opice i stádo slonů z blízkosti cca 50m. Vidět je jen tak naživo bez mříží v jejich přirozeném prostředí bylo balzámem pro naše zraky a duše a navíc tak trochu nalákání na další safari a parky, které nás ještě čekají při přejezdu přes východní a jižní Afriku.

 
Odpoledne jsme pak navštívili neproniknutelný prales Bwindi – domov horských goril.      Pro nás "chudáky baťůžkáře" naštěstí existovala opět možnost  krátkého treku bez průvodce po pralesu. Už jen návštěva tohoto neskutečně zeleného a řádně prorostlého pralesa připomínající spíše džungli, stála rozhodně za to.