Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jak to chodí v Dorcas Children Home

7. 9. 2008

Sam Mutabazzi, na svou dobu úspěšný podnikatel, měl jedné noci sen. Přišel k němu Bůh a řekl: ‘Měl bys skoncovat s obchodem se zbraněmi a prodat jej.’ ObrazekKdyž se sen opakoval po třetí, začal nad tím přemýšlet...ve stejný týden objevil inzerát, který nabízel kurz výchovy problematických dětí, a tak se rozhodl odjet do Keni složit kurz a po návratu otevřít dveře do svého domova sirotkům, které našel na ulici ponechané svému osudu. Postupně vše rozprodal, co měl, a za podpory své ženy a přátel vybudoval dva domovy pro opuštěné děti, jeden v horách na západě Ugandy v městečku Kanungu a druhý v Kampale – Dorcas Children Home. 

V současné době se stará o 27 dětí v Kampale a 15 dětí v Kanungu. Děti, kterým pomohl nalézt zpět zázemí, teplo domova, jídlo, vzdělání, jistoty a rodinu. Všichni mu tu říkají ‘daddy’, a to opodstatněně. I když se to nezdá a po příjezdu do domova naleznete spoustu smějících se černoušků, po chvíli zjistíte, že každé dítě tu je oprávněně a má za sebou skličující příběh. Jsou tam dokonce tací, u kterých se ani neví přesně, kdy se narodily a jak se jmenují. A tak jim prostě Sam věk určil a přidělil jméno. Spoustu dětí rovněž vytáhl z nemocí, či drogové závislosti – v důsledku hladu totiž začali šňupat, aby nepociťovali žádnou bolest a utrpení...

Přišli jsme do Dorcas Children, aniž bychom věděli, co můžeme očekávat. Dojem však na nás domov udělal silný. Většinu času jsme s dětma trávili hraním, povídáním, pomáháním okolo domu a pomalu zjišťovali, že v
šechni jsou bez vyjímky zapřaženi od rána až do západu slunce,  jak jinak, vždyť se musí samy o sebe postarat.

Probouzejí se již v 5:30 za zvuku rádia. O půl hodiny později se všichni shromáždí u Sama k modlitbám. Po té popadnou košťata a zametají a čistí vše – jejich pokoj, před domem, na dvoře. Každé ráno jsme tak vstáváli za nezapomenutelného zvuku košťat a kohoutů:) Pak jdou pro vodu přes celou louku ke studni, která je k dispozici celé komunitě, žijící v dané oblasti. Vodu pak pumpují do velkých nádrží o objemu 20 l, které pak nosí přes celou louku zpět k domu. Věřte mi, já sama jsem se zapotila, když jsem si to párkrát zkusila. 

Po krátké snídani – čaji a chlebu s máslem následuje další úklid, mytí nádobí, praní. Pere se tu v lavorech, v jednom se drhne a napění, pak se to přehodí do druhého, kde se to dodrhne a ve třetím vymáchá. Ani kapka vody nepřijde nazbyt – druhý lavor se postupně stane prvním, třetí druhým a do prvního se napustí čistá voda. Vše se pak po vyždímání vě
ší všude možně, na šňůru, po stromech a keřích.

Ve školním roce mají děti od osmi hodin vyučování až do odpoledne. My jsme tu byli ‘o prázninách’, tudíž nebylo vyučování, ale prob
íhala každý den hudební výuka. ObrazekMají velký sen, který bychom jim tak přáli, aby se splnil. Připravují se na vystoupení, s kterým by chtěli objet Ameriku. A tak společně s učitelkou nacvičují denodenně hudebně divadelní představení, za doprovodu tance a zpěvů.

Pak si jdou sami pro sebe vařit oběd. Loupaj
í brambory, přebírají fazole, krájí zeleninu,připravují těsto, smaží. Nikdo nelelkuje.

Odpoledne se hrají hry, fotbal, nacvičuje se na hudební nástroje, pracuje a op
ět vaří. ObrazekPo večeři přichází modlitby, kdy za zvuku afrických bubnů všichni spontáně tancují a zpívají k Bohu, každý podle svého, ale přesto sehraně. Být tomu každý večer svědkem to se nedá ani popsat slovy, jaká to byla pro nás pocta. Vždy jsme se snadno nechali vtáhnout do děje a začali se všema tleskat a tancovat do rytmu. Pak najednou hudba ustane, načež všichni začnou pološepotem vyslovovat své modlitbičky a děkování k Bohu. Děkují za domov, jídlo, modlí se za každý další den, za ostatní, aby byli zdrávi. Pak se jde na pokoj, kde diskutují, rekapitulují den, poslouchají rádio a za zvuku cikád a svitu hvězd se jde spát. 

Tyhle děti, ač neznají počítače, televizi, play station a opravdový rodinný život, jsou vděčn
é za každý další den prožitý v domově s jejich novou rodinou. Perou si sami na sebe, myjí se jen v lavoru se studenou vodou, každý den jedí to stejné jídlo a sladkosti jsou pro ně velmi slavnostní, spí bez polštáře všichni v jedné místnosti, na železných postelích bez povlečení a na odrbaných matracích, o než se kolikrát dělí, vaří na uhlíkách...Obrazektyhle děti mají tak málo a při tom jsou šťastné a stále veselé, vděčné za každý úsměv, za každou informaci, či vědomost, kterou dostanou, za kus chleba, za vodu. Říkám si, že my, v našem světě, věčně nespokojení s tím, co máme, dychtiví po dalších a dalších věcech, oblečení, ipodech, dobrém jídle, domech, autech, luxusních dovolených, si ani kolikrát neuvědomujem, co vše k životu nepotřebujeme. Sama jsem se musela zasmát sobě a zároveň se zastydět, když jsem si vzpoměla, jak jsem kolikrát řešila, zda si koupit už x-té boty, nebo kabelku, nebo oboje.

Sam dělá pro domov opravdu maximum. Sám žije s nima ve stejných podmínkách, ač by nyní mohl mít krásný dům, auto, zabezpečenou ženu a vlastní děti. Dětem věnuje nejen každý peníz, ale i veškerou energii a lásku, kterou má. Nyní je jeho žena vážně nemocná a ani nemá peníze na to, aby ji zajistil nezbytné léky. Rád by šel do důchodu, ale vlastně žádný důchod nemá. Je to člověk, který se vzdal všeho, aby pomohl druhým.
Ruku na srdce, kdo z nás by to dokázal.

ObrazekPracují zde dlouhodobě dva dobrovolníci – Kami a Chris z USA. Odvádí neskutečnou práci ve smyslu shánění sponzorů, vedení účtů, výuky dětí a celkové rekultivace domova. Je opravdu obdivuhodné, jak moc dětem a Samovi pomohli, na druhou stranu je pochopitelné, proč to dělají. Každý, kdo se sem dostane a stane se alespoň na chv
íli součástí domova, chce alespoň trochu pomoci. A tak i my jsme se rozhodli ukrojit z našeho utuženého cestovního rozpočtu ve prospěch domova, ale hlavně pomoci alespoň naší přítomností, úsměvem a pozorností.

 

Náhledy fotografií ze složky Kampala

Komentáře

Přidat komentář

Přehled komentářů

ahoj:)

Kačka,8. 9. 2008 22:59

Již netrpělivě jsem očekávala tento článek...je to dojemné...víš, že ale "závidím" těmto dětem s jakou energií a chutí dokáží prožít každý den, každou minutu, která jim byla dána opravdu žijí a nemarní svůj život jako mnozí z nás. Myslím si, že se ani nedá slovy popsat, jaké pocity jsi zažívala při pobytu s nimi...obdivuji Sama, že byl schopný se vzdát všech požitků tohoto světa. Kdo z nás by to dokázal? Obdivuji i vás, protože musí být nesmírně náročné zvládat všechny ty smutné příběhy dětí...opatrujte se:)