CESTA KOLEM SVĚTA

Po 3 dnech stravenych v Kanungu se Sam vratil zpet do Kampaly a my se vydali na tyden vlastni cestou. Prvnim mistem, ktere jsme navstivili bylo mestecko Kabale nazyvane take jako ‘Africke Svycarsko’ a nedaleke jezero Bunyonyi polozene v nadmorske vysce 2000m v blizkosti sopecneho pohori Verunga. Samotne jezero bylo vytvoreno sopecnou cinnosti, ktera zablokovala reku, cimz vznikla misty pry az 900m hluboka vodni plocha poseta kopcovitymi ostruvky s bohatou vegetaci. 

Z pevniny se da dopravit na ostrovy bud motorovou lodi, nebo tzv. dugoutem, kdy cesta trva dele, ale je vyrazne levnejsi. Zjistili jsme proc. Prijel k nam prevoznik, ktery si rikal "Patek", ve vydlabanem kmenu do tvaru kanoe, dal nam kazdemu do ruky padlo, s tim, ze budeme padlovat vsichni.

K ubytovani jsme na doporuceni zvolili ostrov Itambira - kemp Byoona Amagara a jako misto k prespani tzv.geodom – polootevrenou chysi geometrickych tvaru s teraskou a vyhledem primo na jezero. Jen si predstavte rano, kdy za usvitu a zpevu exotickeho ptactva otevrete oci a pred vama se rozprostre nadherne jezero s pruhem rani mlhy, z niz vycniva nekolik syte zelenych kopecku. Uz i kvuli tomuto vyhledu jsme si toto misto zamilovali na prvni pohled.

Na druhy den jsme si pronajali vlastni kanoe – resp.dugout podobny tomu, s kterym jsme prijeli, s tim, ze se vydame na plavbu po jezere spojenou s trekem po nekterych z ostrovu. V pruvodci jsme se o teto aktivite docetli, ze je treba predem trenovat, jinak nam hrozi tzv.mzungu corkscrew. Nevedeli jsme, co to znamena, ale rikali jsme si, ze prece plavbu kanoi po jezere musime zvladnout – i bez Patka :) Zakreslila jsem tedy planovanou trasu do mapky, zabalila svacu do batuzku, natahli jsme plavky a huraaa na vodu.

Sotva jsme vypluli, nejak se nam nedaril nabrat ten spravny smer. Ani jsme se nenadali a uz se tocime kolem vlastni osy, bohuzel to vsak neslo zastavit, a tak jsme udelali jeste jednu tristasedesatku, pokousime se to vyrovnat, ale kanoe se zacala tocit pro zmenu na druhou stranu o 360. Nase jizda tak pripominala spise baletni vystoupeni, nez plavbu kanoi. Do toho jsme se zacali dohadovat, kdo co dela spatne, a tak jsme si prehazovali pozice, abychom se vzajemne predvedli, jak to umime. Bohuzel vsak bez vysledku. Urazili jsme cca 500m nacez zacalo prset. Co ted? Ani nevime, jak dopadlovat zpet? A tak jsme se nechali bezradne unaset drobnyma vlnkama k sousednimu ostruvku, kde jsme dest preckali. Po te jsme v klidu a pomalu zjistovali, jak takovy dogout ovladnout. Podarilo se nam vytvorit jakousi techniku, pomoci ktere jsme nakonec objeli tento ostruvek a byli radi, ze jsme to trefili zpet do pristaviste Itambiry.

Druhy den, uz pouceni se dostavame trochu dal a dokonce i podnikame jeden s planovanych vystupu. Odmenou byl prekrasny vyhled na jezero s vsechny ty ostruvky, ktere jsme chteli puvodne objet. Bunyonyi nas vskutku okouzlilo tak, ze jsme nakonec zustali dele, nez jsme puvodne meli v planu. Z ostrova jsme odjeli dogoutem v pondeli s prevoznikem, ktery si rikal „Pondeli“. Kdo vi, mozna tu maji zamestnany cely „Tyden“.

Dalsim nasim cilem bylo mestecko Fort Portal, ale zejmena jeho okoli – kraterova jezera polozena v severovychodnim vybezku pohori Rwenzori. Nedaleko lezi Kibale Forrest narodni park, o kterem se tvrdi, ze ma nejhuststi hustotu primatu na svete, vcetne cca 600 simpanzu. Cekala nas sem zazivna 9 hodinova kodrcava jizda v matatu, kdy jsme meli tu cest postupne sdilet sedadlo s ruznymi mistnimi obyvateli: detmi, kojici cernoskou, ci zviraty.

My jsme meli namireno konkretne ke kraterovemu jezeru Nkuruba, ktere je schovane v hustem tropickem lese. Z Fort Portalu se sem da dostat pomoci „shared taxi“. Jen pro upresneni, shared taxi funguje na podobnem principu jako matatu. Zatimco v 14-ti sedadlovem matatu jsme napocitali nas dosavadni rekord 24 pasazeru, do shared taxi, coz je 4-sedadlove auto, jsme se nacpali v 9 lidech. Na zadni sedacce sedelo 5 lidi vcetne nas dvou, u spolujezdce 2 stare pani, z toho jedna o berlich a 1 dalsi pani sdilela misto s ridicem. Pravda, ridic se musel pres pani natahovat na radici paku a volant pouze pridrzovat pravou rukou /hned mi bylo jasne proc ma osoupanou levou stranu sve bundy/, ale 20km jizdu sardinek k jezeru Nkuruba jsme nakonec zvladli temer bez uhony – Miki s prisedlou nohou a ja s primacklym ramenem, to jsme ale bez problemu rozchodili. Benzin tu je holt pro ugandany drahy.

Hned prvni den jsme byli na ture s pruvodcem se slibnym jmenem Livingstone k legendarnim vodopadum Mahoma, kde jsme si dali prirodni, vysoce osvezujici a masazni sprchu, nazyvanou „power shower“.

Na druhy den jsme se rozhodli pro cyklisticky vylet. Je tu totiz moznost pronajmout si kolo na cely den za cca 3USD a projet okoli. Vozidlo, ktere jsme obdrzeli mel ovsem daleko k tomu, na co jsme zvykli u nas doma. Byl to bicykl, na kterem se tu bezne jezdi a prevazi banany, kanistry s vodou, pripadne jine komodity. Podobu to melo nejblize necemu, cemu u nas v Cechach rikame „Ukrajina“, avsak s prorezlymi retezy, bez prevodovky, s pouze jednou funkcni brzdou, uvolnenym sedadlem, navic pri kazdem seslapnuti pedalu to vyluzovalo skrehotavy pazvuk. Nazev tohoto bicyklu byl: „Royal Hero“. Na chvili jsme zavahali, zda nedame dalsi pesi turu, ale prece nejsme nemecti turiste v duchodovem veku, a tak jsme hrdinne popadli a vydali se podle instrukci cestou necestou, pres pole, cajove plantaze, lesy a vesnice, smerem ke Kibale NP. Do kopce se tlaci, po rovine se slape a z kopce to pekne frci. Obcas se musi pouzit klakson na pobihajici deti, kravy ci slepice.

Ale coz, clovek zvykne na cokoli, a tak jsme se timto stylem pomalu blizili k narodnimu parku, ktery se slibne tycil pred nami. Tesili jsme se uz na opice a rikali jsme si, zdali se nam podari shlednout i simpanze. Kdyz tu najednou slysim Mikiho, jak stavi – asi nejaky technicky problem, jedu k nemu a vypada to na spadly retez – rikam: „klasika, nahodime zpet a jedem“. Mezitim k nam ale bezi cernoska drzici kus neceho rezateho v ruce. Rikame: „To bude z naseho kola.“...“Aaaa to je zadni brzda!“. Bohuzel tomu chybel sroubek, takze nam bylo jasne, ze to uz jen tak na miste nespravime. Predni brzda nefunguje, zadni odpadla, rikam: „tak jedem dom“. Miquel – Royal Hero rika, ze ne, ze to zvladne i bez brzd – prece to nevzdame tesne pred Kibale? Moc presvedcena o tom nejsem, ale operativne vymyslime novy plan: ja pojedu prvni s tim, ze jakmile to bude dost z kopce, tak na nej zarvu, Miki sleze z kola a kopec sejde.

Bohuzel uz pri druhem kopci nas plan selhal. Kricim na nej:“Je to z kopce, zastav!“. Jenze on slysi:“Je to dobry, pojed!“ (Prece jen jazykova diverzita mezi nama obcas stale vede k mirnym nedorozumenim). Najednou vidim, jak se za mnou riti muj Royal Hero a s vytrestenyma ocima zjistuje, jaky se pred nim objevil sesup, neco zanadava, ja jen tak tak uhybam z cesty a je mi jasne, ze toto nemuze dopadnout dobre, nacez se Miki rozhodne pro zachrany pad. Nastesti jen s odreninou vstava a ja jen nechapave a s pokusem se nesmat jedu k nemu. Bereme to jako varovani, a tak to tocime smerem zpet do kempu.

Po ceste stavime u mistni africke rodiny s obchudkem a ptame se, zda by nemeli neco tepleho k snedku a tak nam pani domaci ochotne sestavuje menu, co dum da: chapati s vejcem(tzv. Rolex) a colu za velmi prijemnou cenu. Trochu bloudime, nastesti vsichni tu jsou vstricni a ukazuji nam alternativni cestu, pravda do sileneho kopce, ale hlavne, ze tim spravnym smerem. Aniz bychom to planovali, omylem jsme skonali i dalsi zajimave misto, kam se poradaji tury, mistni tomu rikaji „top of the World.

Po navratu se jdem totalne vycerpani tropickym slunickem schladit totalne vycerpani do jezera a odmenou za tak utrapny, vycerpavajici, ale i usmevny vylet je skupina hravych opicek skakajici ve stromech nad nasima hlavama.